Astronomové poprvé zachytili splynutí dvou hvězd před erupcí i po ní
Menší hvězda sedm let spirálovala uvnitř obálky obřího druha v galaxii v Andromedě a pak dopadla na jeho jádro. Tým kolem Viraje Karambelkara má o soustavě AT 2025abao měření z doby před erupcí, během ní i sedm týdnů po ní. Práce vyšla 18. listopadu v Nature a z pozorování omezuje parametr α, na kterém visí odhady vzniku těsných dvojic neutronových hvězd a černých děr.

Těsné dvojice neutronových hvězd a černých děr nevzniknou z běžné dvojhvězdy samy od sebe. Jejich předchůdkyně obíhaly mnohem dál od sebe a něco je muselo rychle stáhnout k sobě. Teorie na to má od sedmdesátých let scénář: jedna složka se na konci života nafoukne, pohltí druhou a obě pak obíhají uvnitř společné obálky, kde je tření brzdí a přibližuje k sobě. Přímo při tom ale dosud nikdo žádnou dvojici neviděl.
Tým kolem Viraje Karambelkara z Kolumbijské univerzity popsal 18. listopadu v Nature soustavu, u které má měření z doby před erupcí, během ní i po ní. Jmenuje se AT 2025abao a leží na okraji galaxie v Andromedě, 0,77 megaparseku od nás, tedy asi 2,5 milionu světelných let.
Sedm let pozvolného jasnění
Na archivních snímcích z let 1989 až 2018 se s hvězdou nedělo nic. Pak začala jasnout, a to nenápadně: ve dvou epizodách vzrostl její tok ve viditelném světle dvakrát až třikrát, pokaždé v průběhu tisíce až patnácti set dní.
Z rozložení energie v jejím záření vyšel obr o zhruba sedmi hmotnostech Slunce na začátku asymptotické větve obrů, s povrchovou teplotou kolem 3650 K, poloměrem 350 Sluncí a svítivostí osmnáct tisíc Sluncí. Ročně odfoukl kolem stotisíciny hmotnosti Slunce, podstatně víc, než se u osamělé hvězdy toho typu čeká. Právě to byl první signál: že by mohlo jít o začátek vývoje ve společné obálce, napsal tentýž tým už v dubnu 2025 v Astrophysical Journal.
Ta osmnáctitisícinásobná svítivost se mimochodem v pramenech rozchází. Tisková zpráva přehlídky ZTF ji vztahuje k průvodci, který obr údajně osmnáctitisíckrát přezařoval; vlastní práce uvádí osmnáct tisíc svítivostí Slunce.
Erupci našli amatéři
17. října 2025 si japonský pozorovatel Koichi Itagaki všiml v Andromedě záblesku o hvězdné velikosti 17,8. O den později objekt nezávisle zachytil Robert Fidrich z maďarského Budakeszi, kterého práce v Nature uvádí jako R. Fridricha. 20. října dostal úkaz v Transient Name Serveru označení AT 2025abao a spektrum z Kjótské univerzity krátce nato ukázalo, že půjde nejspíš o světelnou červenou novu, tedy o záblesk, který provází splynutí dvou hvězd.
Pak se rozjela kampaň: přehlídky ZTF a WINTER na Palomaru, Keckova observatoř na Havaji, pětimetrový Haleův dalekohled, Gemini a infračervený dalekohled NASA. Pod hotovou prací je 45 jmen.
Spektra ukázala, jak rychle materiál letí
Vodíkové čáry měly zprvu šířku kolem 900 km/s a do vrcholu jasnosti klesly na 600. Během dalších dvaceti dnů spadly na 150 km/s a na té zůstala nejméně dalších osmdesát dní. Takové brzdění odpovídá srážce rychlého výtrysku s materiálem, který kolem dvojice ležel už předtím. Podle rozboru nabral výtrysk zhruba pětinásobek vlastní hmotnosti a toho staršího materiálu je kolem soustavy desetina až pětina hmotnosti Slunce, soustředěná do rovníkového disku.
Při samotné erupci odletělo kolem deseti procent obálky obra, a to rychlostí asi desetkrát větší, než je jeho úniková rychlost. Průvodce dopadl na jádro po méně než deseti obězích. U dosud známých splynutí dvou menších hvězd šlo o tisíce oběhů.
Webb 47 dní po vrcholu
Na Štědrý den 2025 se na soustavu podíval Webbův dalekohled, 47 dní po vrcholu v pásmu g. Je to nejčasnější měření od viditelného světla po střední infračervenou oblast, jaké u světelné červené novy po erupci kdy vzniklo. Ukázalo prachovou slupku ve vzdálenosti asi padesáti tisíc slunečních poloměrů, tedy dál, než kam materiál z erupce nebo ze sedmiletého jasnění mohl dolétnout. Prach je tam starší než obojí. A z jeho množství vyšel první odhad hmotnosti průvodce: 0,7 hmotnosti Slunce, o něco méně, než má Slunce samo.
| Kdy | Co se dělo | Čím se to měřilo |
|---|---|---|
| 1989 až 2018 | klidná dvojhvězda beze změn jasnosti | archivní snímky |
| 2018 až 2025 | pozvolné jasnění, průvodce se noří do obálky | NEOWISE, ZTF, WINTER |
| říjen 2025 | erupce, průvodce dopadá na jádro obra | amatérské dalekohledy, pak Palomar a Gemini |
| 24. prosince 2025 | prach kolem soustavy 47 dní po vrcholu | Webb a SPHEREx |
Druhý tým došel k témuž jinou cestou
Samotnou erupci rozebral i druhý tým, a to dřív: osmnáct autorů ji popsalo v dubnu 2026 v Astronomy & Astrophysics. AT 2025abao tam vychází jako čtvrtá světelná červená nova objevená v galaxii v Andromedě. Vrcholu dosáhla na 15,1 magnitudy v pásmu g, po přepočtu na vzdálenost tedy na −9,5 ± 0,1, a pak se v červených pásmech sedmdesát dní držela na plató, zatímco v modrých slábla. Teplota fotosféry byla ve vrcholu kolem 6000 K.
Čísla o rychlostech se mezi oběma pracemi neshodují. Astronomy & Astrophysics popisuje ve vodíkových čarách úzkou absorpci kolem 50 km/s a širokou emisi kolem 450 km/s, Nature pokles z 900 na 150 km/s. Každá práce měří jinou složku čáry v jiných okamžicích a navzájem se v tomhle neporovnávají.
K čemu je číslo α
Nejcennější výsledek je jedno písmeno. Modely dvojhvězd počítají s parametrem α, tedy s podílem uvolněné orbitální energie, který obálku opravdu odvane pryč. Na něm visí odhady, kolik těsných dvojic neutronových hvězd a černých děr ve vesmíru vznikne. Z pozorování AT 2025abao vychází mezi 0,01 a 0,4. Rozpětí je široké, ale poprvé stojí na jedné konkrétní soustavě sledované od začátku do konce.
AT 2025abao skončila splynutím, což není jediná možnost. Soustavy, ve kterých obě hvězdy společnou obálku přežijí, zůstanou v těsné dráze a mohou z nich být zdroje gravitačních vln nebo milisekundové pulzary. Kolik případů dopadne jak, se zatím neví a autoři čekají, že to ukážou až příští přehlídky: Rubinova observatoř a vesmírný dalekohled Nancy Grace Romanové mají na podobné úkazy dosáhnout zhruba ve stovce galaxií velikosti Mléčné dráhy do vzdálenosti 15 megaparseků.
Zdroje
- An inspiral of a star inside a common envelope with its giant companion, Karambelkar a kol., Nature 659, 628–633, 18. listopadu 2026
- Táž práce na arXivu včetně doplňkových materiálů
- AT 2025abao: The fourth luminous red nova in M 31, Reguitti a kol., Astronomy & Astrophysics 709, A25, 30. dubna 2026
- For the first time, astronomers witness a stellar crash from beginning to end, tisková zpráva ZTF, Caltech, 18. listopadu 2026
- NASA Data Clinches First-of-Its-Kind Stellar Merger, NASA, 18. listopadu 2026
- TCP J00384865+4046079, hlášení pozorovatelů v CBAT