Přeskočit na obsah
Tech-Blog Chatujme.cz Chatujme.cz
Vesmír

Pás elektronů po megatunovém jaderném výbuchu vyřadí v modelu do týdne 98 procent družic

Čtveřice autorů z University of Wisconsin-Madison a Princetonu spočítala, co by s nízkou oběžnou dráhou udělal jediný jaderný výbuch. V jejich hlavním scénáři nevyřadí družice okamžitý zášleh rentgenového záření, ale pás elektronů, který po výbuchu zůstane v magnetickém poli Země. Do týdne podle modelu přestane fungovat asi 98 procent z 13 300 sledovaných družic.

· 1 zhlédnutí

Výbuch jaderné nálože vysoko nad atmosférou nemá co rozbít tlakovou vlnou. Nebezpečná je pro družice jiná věc: elektrony, které se uvolní z rozpadu štěpných produktů a zůstanou viset v magnetickém poli Země jako umělý radiační pás. Družice jím pak procházejí znovu a znovu, dokud jejich elektronika nedostane dávku, kterou neunese. Práce zveřejněná 6. listopadu 2026 na arXivu tenhle řetěz spočítala až k poruchám jednotlivých strojů a k srážkám mezi nimi.

Záběr z filmu: svítící oblak po jaderném výbuchu vysoko nad atmosférou na černém pozadí
Záběr z filmu, kterým americká armáda snímala výbuch Starfish Prime v červenci 1962. Foto: US Department of Defense, Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)

Kontext: proč se o jaderných zbraních na oběžné dráze mluví

Umístit jaderné zbraně na oběžnou dráhu zakazuje Kosmická smlouva z roku 1967. V dubnu 2024 předložily Japonsko a Spojené státy Radě bezpečnosti OSN rezoluci, která měla ten zákaz potvrdit, a Rusko ji vetovalo. Zpravodajství OSN tehdy uvedlo, že pro hlasovalo třináct členů Rady, jeden byl proti a Čína se zdržela. Autoři práce na tenhle spor výslovně navazují.

Co model počítá

Autory jsou Zachary Petersen, Hong Qin a Sébastien Philippe z University of Wisconsin-Madison a Sarah Thiele z Princetonu. Jejich preprint arXiv:2611.09827 popisuje jediný scénář do detailu: nálož o síle jedné megatuny, odpálená ve výšce 500 kilometrů nad bodem 20 stupňů jižní šířky a 35 stupňů západní délky. To je okraj jihoatlantické anomálie, tedy oblasti, kde je magnetické pole Země nad povrchem nejslabší. Právě tam se zachycené elektrony usadí na magnetických vrstvách, které protínají nejvytíženější výšky.

Z katalogu k lednu 2026 vzali autoři 13 300 funkčních družic. Většina z nich obíhá mezi 500 a 600 kilometry, tedy přesně v pásmu, o které jde. Dávku záření počítali za dvoumilimetrovou hliníkovou stěnou a porovnávali ji se dvěma mezemi odolnosti. Nižší vychází z předpokladu, že devět desetin flotily tvoří civilní družice snesoucí 10 kiloradů a desetinu vojenské se 300 kilorady: 0,9 krát 10 plus 0,1 krát 300 je 39, po zaokrouhlení 40 kiloradů. Druhá mez se stejným postupem z hodnot 20 a 1000 dostane na 120 kiloradů. Pro představu, 40 kiloradů je 400 grayů, protože jeden rad je setina grayu.

Čtyři scénáře a jejich výsledek

ScénářCo se v něm měníKolik družic vypadne
hlavní případ1 Mt, mez odolnosti 40 kiloradůasi 98 % do týdne
odolnější elektronikamez 120 kiloradů, tedy trojnásobekasi 97 % do dvou týdnů
menší nálož100 kilotun místo megatunytéměř celá modelovaná flotila do roka
jen okamžitý zášlehsamostatný výpočet bez umělého pásunejvýš asi 5 % nevojenských družic

Poslední řádek pochází odjinud. Zhengqing Fang z univerzity Tsinghua a Igor Morić z Princetonu posuzovali jen okamžité rentgenové záření a jejich rozbor vyšel 17. listopadu 2026 v časopise Science & Global Security. Rozdíl mezi pěti a osmadevadesáti procenty není sporem o totéž číslo: každá z obou prací počítá jinou část téhož děje.

Zášleh trvá vteřiny, pás měsíce

Rentgenové záření odejde z nálože okamžitě a zasáhne jen to, co je v přímém dohledu. Elektrony jsou pomalejší příběh. Megatunová nálož s poloviční štěpnou složkou dá podle práce asi 7,25 krát deset na dvacátou pátou štěpení a rozpad jejich produktů uvolňuje elektrony ještě dlouho poté. Kolik jich stihne vyletět, než se radioaktivní trosky dostanou do atmosféry, autoři neznají, a tak počítali tři varianty: při uvolňování po dobu dvou sekund vyjde 0,40 elektronu na štěpení, při dvaceti sekundách 1,29 a při půl roce 5,21. Hlavní výpočet používá tu prostřední, delší variantu označují sami za záměrně krajní.

Zda z toho vznikne pás, nerozhoduje síla nálože, ale místo. Elektron zůstane zachycený jen tehdy, když se při putování kolem Země ani jednou nedostane pod sto dvacet kilometrů. Nad jižním Atlantikem pole slábne, takže část elektronů se tam ztratí – a jiná část se naopak usadí na úzkém svazku vrstev, který protíná dráhy tisíců družic. Jiné zvolené místo výbuchu podle výpočtu žádný trvalý pás nevytvoří.

Vraky, které už neuhnou

Družice zasažená radiací z dráhy nezmizí. Zůstane na ní jako kus kovu, který se nedokáže vyhnout, a to mění provoz kolem. Model čeká v prvních dvou letech asi dvacet srážek, za celé desetiletí šestadvacet, a zhruba tři čtvrtiny z nich připadají na první rok. Odpor atmosféry pak nižší dráhy postupně vyklízí, jenže to není návrat do původního stavu: ubývá terčů, ne přibývá služeb. Nejistota je tu velká a autoři ji nezastírají – podle toho, jakou plochu srážek a jaké vlastnosti družic Starlink do výpočtu dosadí, vyjde za deset let šestnáct až osmaosmdesát srážek.

Náhradní družice vypuštěná později má dva problémy. Nízko potká méně objektů než dnes, protože trosky mezitím spadly, výš se zvýšené riziko drží déle. A pás sám nikam nespěchá.

Starfish Prime a tři tehdejší družice

Takový výbuch už jednou proběhl. Devátého července 1962 odpálily Spojené státy nálož o síle 1,4 megatuny asi 400 kilometrů nad Johnstonovým ostrovem v Pacifiku. Zpráva Los Alamoské laboratoře LA-6405 z roku 1976 shrnuje, že vznik umělého pásu s tak vysokými toky elektronů a tak dlouhou životností nikdo nečekal – stejně jako poškození tří družic, které tehdy obíhaly. Britsko-americký Ariel 1 fungoval od 13. července, tedy čtyři dny po výbuchu, už jen přerušovaně kvůli poškozeným slunečním článkům. Transit 4B přestal vysílat 2. srpna a Traac po osmatřiceti dnech. Rozpad pásu v hlavní oblasti trval podle téže zprávy od tří měsíců po několik let. Elektromagnetický impulz navíc tehdy nakrátko vyřadil pouliční osvětlení na Oahu.

Rozdíl proti dnešku je v počtu. V roce 1962 bylo na nízké dráze pár družic, v lednu 2026 jich tam bylo přes třináct tisíc.

Co model neumí

Práce zatím neprošla recenzním řízením; jde o preprint. Autoři sami vypisují, kde výpočet končí: trosky menší než deset centimetrů do srážek nezapočítávají, s vypouštěním nových družic nepočítají, tvary strojů nahrazují geometrickými náhražkami a celý výhled končí po deseti letech. Dopady na zemi zůstaly stranou úplně – megatunový výbuch v 500 kilometrech by podle nich vyslal elektromagnetický impulz se stopou přes značnou část kontinentu, což by nad jižním Atlantikem zasáhlo Jižní Ameriku, ale posouzení takových škod si žádá vlastní studii.

Výpočet není černá skříňka. Kód open-hane, kterým autoři pásy a dávky počítali, je na GitHubu od 9. listopadu 2026 a moduly pro srážky a rozpad trosek přebírá ze dvou dříve zveřejněných projektů. Průběžné výsledky přednesli autoři 17. září 2026 nezávislému vědeckému panelu OSN pro účinky jaderné války.

Zdroje

Vesmír

Družice Jaderné zbraně Kosmický odpad Radiace arXiv

← zpět na výpis