Devátý sektor vakuové nádoby dorazil do ITERu jako poslední velký díl tokamaku
Poslední ze devíti sektorů vakuové nádoby dorazil 2. října na staveniště ITERu v jižní Francii. Shánění velkých dílů jádra tokamaku tím skončilo, montáž ale potrvá ještě roky: v jámě stojí šest z devíti modulů a poslední má přijít v polovině roku 2027.
Do areálu ITERu v jihofrancouzském Saint-Paul-lez-Durance dorazil v pátek 2. října poslední ze devíti sektorů vakuové nádoby. Projekt ho v pondělí 5. října přivítal krátkým shromážděním na staveništi; díl pořád v ochranném obalu, vedený jako sektor 2, nazval generální ředitel ITERu Pietro Barabaschi „monumentem“.
Dodávkou skončilo shánění velkých dílů. Barabaschi v proslovu vyjmenoval, co je teď na místě: toroidální i poloidální cívky, korekční cívky, magnety centrálního solenoidu, sektory vakuové nádoby a sady tepelného štítu. Do jádra stroje ITER počítá kryostat, supravodivé magnety a vakuovou nádobu s tepelným štítem; díly uvnitř nádoby, tedy divertor a blanket, se do téhle definice nepočítají a ty teprve přijdou.
Dvojitá stěna, mezi plášti voda a stínicí bloky
Vakuová nádoba je hermeticky uzavřená dvouplášťová ocelová komora ve tvaru prstence. Udrží vysoké vakuum, tvoří první bariéru proti úniku radioaktivity a nese díly namontované uvnitř. Mezi jejími dvěma plášti proudí chladicí voda a zhruba 55 % prostoru mezi nimi vyplňují stínicí bloky z borované a feromagnetické nerezové oceli. Je jich kolem devíti tisíc, váží až 500 kg a zachytí neutrony dřív, než doletí k magnetům.
Složená nádoba bude měřit 19,4 m v průměru a 11,4 m na výšku a bude vážit kolem 5 200 tun; po montáži blanketu a divertoru z ní bude 8 500 tun. Vnitřní objem je 1 400 m³, z toho 840 m³ připadne na plazma. Stěnou prochází 44 otvorů pro ohřev, čerpání, diagnostiku a dálkovou manipulaci.
Dva miliony hodin a 750 kilometrů svarů
Pět sektorů z devíti vyrobila Evropa, zbylé čtyři Jižní Korea. Evropskou část zadávala agentura Fusion for Energy konsorciu AMW, tedy firmám Ansaldo Nucleare, Westinghouse a Walter Tosto, a zapojilo se do ní nejméně patnáct podniků a přes 150 odborníků. Od začátku výroby po poslední dodávku uplynulo šestnáct let, samotných pět sektorů spolklo přes dva miliony hodin a 750 km svarových housenek.
Jeden sektor se skládá ze čtyř segmentů. Ty vznikaly ve Westinghousu v Monfalcone a u firmy Walter Tosto v Chieti, pak se svařily dohromady a hotový kus putoval po moři a po silnici; ten poslední vyložili v přístavu Fos-sur-Mer a do Cadarache ho dovezl dopravce Daher. Všech pět evropských sektorů dorazilo na stavbu během posledních dvou let. Ředitel Fusion for Energy Marc Lachaise k tomu připomněl, že Evropa stavěla na zkušenostech korejské agentury, která své čtyři sektory dodala dřív.
Mezi dodávkou a montáží stojí modul za 1 100 tun
Sektor sám o sobě do jámy tokamaku nepřijde. Každý váží 440 tun a nejdřív se v montážní hale spojí s panely tepelného štítu a se dvěma toroidálními cívkami po zhruba 310 tunách. Vznikne z toho sektorový modul kolem 1 100 tun, jehož díly musí sedět s přesností na milimetry.
Šestý z devíti modulů spustil ITER do jámy 28. července 2026. Operace trvala třicet hodin a i se závěsným rámem viselo na jeřábu bezmála 1 400 tun. Moduly se usazují od dubna 2025 a ten poslední má podle ITERu přijít na řadu v polovině roku 2027; dřívější plán počítal s prosincem téhož roku. Teprve pak se sektory začnou svařovat do souvislého prstence.
Rozdělaný je modul 9. Cívky k němu přibyly v srpnu a do jámy má jít začátkem prosince, čímž uvolní montážní přípravek pro úplně poslední sektor.
Tři roky oprav, než se dalo montovat
Hladce to nešlo vždycky. Úkosy svarových hran, kterými se sektory spojí k sobě, se opravovaly tři roky; kampaň skončila 2. září 2026, kdy dodavatel SIMANN předal montážním týmům sektor 3. Ten je zároveň nejvíc osazený měřidly, nese 120 čidel magnetického pole.
Druhá oprava se týkala tepelného štítu vakuové nádoby, v jehož chladicích trubkách se našly mikroskopické trhliny od korozního praskání pod napětím. Program běžel od roku 2023 do července 2026 a znamenal vyjmout zhruba 11 km potrubí a obrousit tunu stříbrného povlaku, aby po něm nezbyly zbytky chloru. Panely dostaly nové ohnuté a přivařené trubky a znovu se vyleštily do zrcadlového lesku, aby odrážely tepelné záření. Práci odvedla indická firma INOX-CVA.
Pět let svařování, které teprve začalo
Nádoba se za provozu hýbe. Tepelná roztažnost a zatížení konstrukce ji posunou svisle i vodorovně až o 2,5 cm, a aby stroj mohl „dýchat“, spojuje ji s kryostatem a kryostat s budovou tokamaku soustava 93 vlnovců. Montáž začala letos v létě obdélníkovými vlnovci u portů; pět sad je na místě a na několika z nich se svařuje. Svařovací projekt, do kterého vlnovce patří, je naplánovaný na pět let.
ITER má v plazmatu vyrobit 500 MW fúzního výkonu z 50 MW dodaného ohřevu, tedy desetinásobek; na elektřinu se z toho převádět nebude nic. Rok, kdy pokusy začnou, oznámení o dodávce neuvádí. Odborný list Nuclear News píše, že organizace míří na zahájení výzkumného provozu v roce 2034, na plnou energii magnetického pole v roce 2036 a na směs deuteria s tritiem v roce 2039.
Jiné tokamaky mezitím měří dál. Britský MAST Upgrade dosáhl letos v srpnu svého nejvyššího tlaku plazmatu. ITER se od nich liší zadáním: má jako první ukázat hořící plazma, tedy stav, kdy reakci udrží hlavně teplo, které sama vyrobí.
Zdroje: ITER Newsline, 5. října 2026; tisková zpráva Fusion for Energy; tisková zpráva ITERu z 29. července 2026; přehled montážních prací za léto 2026; popis vakuové nádoby na stránkách ITERu; Nuclear News.