Model NASA našel u jižního pólu Měsíce místa, kde by pozemské mikroby mohly přežít den

Měsíční povrch platí za prostředí, ve kterém pozemský život vydrží sotva pár hodin. Ultrafialové záření, teplotní skoky a nabité částice od Slunce dopadají na holou skálu a není tu atmosféra, která by je tlumila. Starší modelová práce z toho vyvodila, že mikrobi zanechaní u rovníku posádkami Apolla měli na přežití malou naději. Počítala ale s rovinou.

Nízké Slunce dělá stín i za malým hrbolem

U pólu se povrch chová jinak. Osa Měsíce je skloněná málo, takže Slunce tam visí těsně nad obzorem a svítí skoro vodorovně, jako svítilna položená na stole. Každý val kráteru, každý hřeben i pár decimetrů vysoký hrbol proto vrhá dlouhý stín. V něm se drží nízká teplota a nedopadá do něj přímé ultrafialové světlo; v trvale zastíněných kráterech vydrží i vodní led.

Tým Prabala Saxeny z Goddardova střediska NASA popsal ten terén daty z družice Lunar Reconnaissance Orbiter: teplotami z přístroje Diviner v rozlišení 240 metrů, mapami osvětlení odvozenými z výškopisu LOLA v rozlišení 60 metrů a u tří kandidátských ploch pro přistání mise Artemis III ještě jemnějším výpočtem, ve kterém se sluneční paprsky sledují nad terénem s pixelem pět metrů.

Pět rodů, které posádka nejspíš doveze

Do srovnání šly tři rody bakterií a dva rody hub. Bacillus, Staphylococcus, Aspergillus a Fusarium se běžně vyskytují na lidské kůži nebo v kabinách kosmických lodí. Deinococcus radiodurans je proti nim extremofil a autoři ho vzali kvůli jeho odolnosti proti záření a proto, že se dá vypěstovat i z čistých prostor, kde NASA sondy sestavuje.

Pro každý rod pak z dřívějších pokusů vytáhli dvě čísla: nejvyšší teplotu, při které rod v suchém prostředí ještě roste, a dávku ultrafialového záření, po níž počet životaschopných buněk klesne o šest řádů.

rod	nejvyšší teplota růstu v suchu	dávka UV pro pokles o šest řádů
Aspergillus (niger)	315 K, tedy asi 42 °C	27 000 J/m2 buňky, 30 560 J/m2 spory
Fusarium	314 K, asi 41 °C	6 720 J/m2 buňky, 3 360 J/m2 spory
Deinococcus (radiodurans)	331 K, asi 58 °C	2 280 J/m2
Staphylococcus (aureus)	324 K, asi 51 °C	300 J/m2
Bacillus (subtilis)	328 K, asi 55 °C	84 J/m2 buňky, 410 J/m2 spory

Kelviny na stupně Celsia přepočítáváme my, práce je uvádí jen v kelvinech. Denní úhrn přímého ultrafialového záření se u pólu pohybuje od zhruba jednoho megajoulu na metr čtvereční v nejosvětlenějších místech po nulu na dně trvale zastíněných kráterů. I nejodolnější z pětice proto potřebuje kout, kam dopadne řádově méně světla než na osvětlený hřeben.

Kolik plochy z toho vyjde

Model počítá podíl povrchu, na kterém daný rod přečká aspoň jeden pozemský den. Pro jaro a podzim vycházejí u tří kandidátských ploch tahle čísla:

oblast	Aspergillus	Fusarium	Deinococcus	Staphylococcus	Bacillus subtilis
Nobile Rim 2	12,51 %	3,18 %	2,59 %	1,12 %	0,97 %
Connecting Ridge	16,75 %	3,15 %	2,55 %	1,17 %	1,03 %
De Gerlache Rim	13,84 %	2,42 %	1,89 %	0,68 %	0,57 %

Roční doba hýbe výsledkem víc než volba místa. V zimě stoupne podíl u Connecting Ridge pro Aspergillus na 30,26 %, v létě spadne u De Gerlache Rim na 2,75 %. Ve všech třech oblastech přitom zbývají zhruba tři procenta plochy, kde by Aspergillus vydržel aspoň sedm dní.

Zvlášť autoři spočítali dno trvale zastíněného kráteru De Gerlache, kam přímé světlo nedopadá vůbec a model do něj pouští jen světlo rozptýlené. Tam vychází pro Aspergillus 40,19 % plochy na jaře a na podzim a 49,12 % v zimě, kdežto Bacillus a Staphylococcus jsou na nule nebo těsně nad ní.

Přežít není totéž co růst

Tady se dá práce snadno přečíst špatně. Přežitím se v ní myslí, že buňka zůstane naživu v klidovém stavu, jako spora nebo perzistentní buňka, která se probere, až se podmínky změní. Množení je něco jiného a potřebuje kapalnou vodu; k té je potřeba atmosféra a mírné teploty, a nic z toho Měsíc podle autorů nemá.

Svůj důvod má i ta lhůta jednoho dne. Je delší než nejdelší pauza, která na Měsíci uplynula mezi dvěma výstupy posádky ven z lodi. Co vydrží den, může tedy zasáhnout do vzorku, který si posádka odebere při dalším výstupu.

Autoři sami píšou, že pětice rodů je malý výsek z toho, co se na povrch může dostat, a že mezi vynechanými můžou být mikrobi na polární podmínky přizpůsobení ještě líp. Model také nepokrývá všechny stinné oblasti; některé z výpočtu vypadly, přestože dostávají méně záření a jsou chladnější než ty započítané.

Proč to vadí

Jižní pól je zajímavý právě tím, co se v jeho stínech drží: vodní led a organické molekuly, ze kterých se dá číst chemie rané sluneční soustavy. Kontaminace z bot, skafandrů a obytného modulu ten záznam zašpiní a odlišit pozdější příměs od původní chemie pak může být těžké.

„Potřebujeme rozumět tomu, co tam bylo před námi, protože až poletíme na Mars hledat stopy života mimo naši planetu, budeme si chtít být jistí, že to není něco, co jsme si přivezli,“ říká v tiskové zprávě NASA spoluautor Andrew Needham, který má na starosti ochranu měsíčních vzorků před kontaminací. Překlad citace je náš.

Sterilizovat posádku nejde. Robotické sondy NASA často vypéká při teplotách nad 400 stupňů Fahrenheita, tedy zhruba 204 °C, a na každém kousku kůže velikosti gumy na tužce nosí člověk v průměru milion bakterií. Ty z obleků a obytných modulů unikají ven.

Z nouze pokus

Varováním to ale nekončí. Měsíc je podle autorů zároveň laboratoř, jakou na Zemi nepostavíme: dá se v ní zkoušet, kde jsou skutečné meze přežití mikrobů, pokud se přílet posádek zaznamená a sleduje od začátku. Podmínkou je odebrat výchozí vzorky dřív, než na to místo někdo stoupne.

Práce vyšla 19. srpna 2026 v Science Advances, od 25. srpna je volně přístupný i předtisk na arXivu. Autoři v ní píšou, že jejich závěr opravuje rozšířený názor, který dosud ovlivňoval pravidla ochrany jiných těles před zavlečením pozemského života. Souhrn pro veřejnost vydala NASA 19. srpna.